Housenka neví, že se připravuje stát se motýlem. Je to prostě život. Jíst listí, plazit se, dělat to, co housenky dělají. Ale pod povrchem se něco děje. Něco se sbírá. Něco se buduje. Tvoje dvacátá a třicátá léta jsou taková. Myslíš si, že jen žiješ svůj život. Dělat chyby, budovat kariéru, snažit se zjistit, kým vlastně máš být. Ale ve skutečnosti sbíráte důkazy. Sbíráte zážitky, které budou dávat smysl až za desetiletí. Učíte se lekce, kterým nemůžete rozumět, dokud je důkladně neprožijete. Když jste mladí, všechno působí naléhavě. To odmítnutí práce působí jako konec světa. Ten konec vztahu působí, jako by ses nikdy nevzpamatoval. Ta chyba, kterou jsi udělal, je trvalou stopou na tvé povaze. Protože když jste mladí, věříte, že každý okamžik vás definuje – že každé rozhodnutí je vytesává váš osud do kamene, že každý neúspěch je prohlášením o vaší základní hodnotě. Ale tady je, co vám ve dvaceti neřeknou: veškerá ta naléhavost je jen hluk. Je to zvuk tvého ega, které se zoufale snaží vybudovat samo sebe, snaží se vybudovat identitu z úspěchů, majetku a názorů ostatních. A ego musí být vybudováno. To je zásadní. Tento krok nesmíte přeskočit. Nejprve musíte věřit, že jste někdo, než zjistíte, že jste nikdo. Nebo spíš, že jsi každý. Že pod rolemi a maskami jsi celý tanec. - Alan Watts