To je ješitnost, která zapaluje oheň sebesabotáže, kde se privilegia maskují jako vzdor a zrcadlo zatemňuje mapu. Culík vytažený vysoko, jako vlajka ležérního dobývání. Sluchátko visící, šepot rozptýlení v mysli, která už tak byla záchvěvlá. Ten úsměv, který je samý zuby a žádné zuby. Všechno je to jasné, performativní, takové, které říká: "Vyhrál jsem hádku tím, že jsem se do ní nezapojil." Její slova? Pokrčení ramen v textové podobě: "Škoda, že jsem to dneska udělal." Není to vysvětlení, není to zdůvodnění. Jen posměšek zabalený do předstírané lítosti, vztyčený prostředníček s mrknutím. Nediskutuje o politice. Vyhlašuje nezávislost na radách, na důsledcích, na samotných sázkách, které ovlivňují všechny kolem ní. "Řekl jste, že ne," naznačuje, "tak jsem to udělala a tady je moje tvář, abych to dokázala." Nechápe tu ironii: že když se vzepřela varování, dvoří se samotné erozi záruk, které považuje za samozřejmé. Ta práva, která má? Jsou to privilegia. Ztratí je, a když to udělá, bude vás obviňovat, že jste jí dali zapalovač, kterým zapálila svůj dům. Přispívá k chaosu pixelem, a přesto si nárokuje celou obrazovku. Mají nárok na ozvěnu, zapomínají na prázdnotu. Ona je sama o sobě komnatou ozvěn – rezonující, přemýšlivou a naprosto prázdnou.