Sedím u tohoto jezera už 35 minut a právě jsem si uvědomil, že to zvládnu já, ale většina lidí ne. Pozoroval jsem, jak kolem mě chodí lidé. Někteří se zastavili, dívali se na vodu asi 30 sekund, vytáhli telefon, vyfotili se a odešli. Někteří se ani nezastavili, když natáčeli při chůzi. Jako by potřebovali důkaz, že jsou tady, ale ve skutečnosti tu nechtěli být. Jeden kluk stál kolem mě asi minutu, ale třikrát zkontroloval telefon a také odešel. Voda byla na něj asi příliš pomalá. A tehdy mi to došlo. To je stejná energie, kterou většina z nás vdechuje do života. Nemůžeme si jen chvíli sednout a užít si ho. Díváme se na věci, rychle je zachycujeme a pokračujeme dál, než jsme něco skutečně zažili. Pokud nedokážete sledovat vodu déle než 2 minuty, aniž byste byli neklidní, co to vypovídá o vašem životě? Jsem tu už dost dlouho na to, abych si všiml věcí, které jsem zpočátku přehlédl. Tady je rozbitý zrezivělý most, který jsem si nevšiml, když jsem přišel první. Celý čas pod stejným místem rybařil jeden chlap. Skupina přátel sedí opodál ode mě a užívají si čas. Podívej, jdeme příliš rychle na to, abychom viděli, co je vlastně před námi. Každý okamžik musí někam vést. Všechno musí být spokojené. Zapomněli jsme, že skutečný život má ticho. Tyto úseky, kdy se NIC neděje, jen se pod tím všechno mění. Když jsem odcházel, vyfotil jsem toto jezero. Ale vím, že to neukáže to, co jsem viděl. Protože to, co jsem viděl, se objevilo až poté, co jsem přestal něco potřebovat k něčemu zajímavému.