"Jmenuji se Raymond. Je mi 73. Pracuji na parkovišti u nemocnice sv. Josefa. Minimální mzda, oranžová vesta, píšťalka, kterou skoro nepoužívám. Většina lidí se na mě ani nepodívá. Jsem jen starý pán, co mává auty do míst. Ale vidím všechno. Jako černý sedan, který každé ráno v 6 hodin tři týdny jezdil po celém parku. Mladý muž řídí, babička na sedadle spolujezdce. Chemoterapie, tak jsem si myslel. Vysadil ji u vchodu, pak strávil 20 minut hledáním parkovacích míst a zmeškal její schůzky. Jednoho rána jsem ho zastavila. "V kolik zítra hodin?" "6:15," řekl zmateně. "Prostor A-7 bude prázdný. Nechám si to." Mrkl. "Ty... To zvládneš?" "Teď už můžu," řekl jsem. Druhý den ráno jsem stál v A-7 a držel se na místě, zatímco rozzuřeně kroužily auta. Když přijel jeho sedan, pohnul jsem se. Stáhl okénko, beze slov. "Proč?" "Protože tě potřebuje tam s sebou," řekl jsem. "Nestresuj se tady." Zvolal. Přímo tam na parkovišti. Zpráva se tiše rozšířila. Otec s nemocným dítětem se mě zeptal, jestli mohu pomoci. Žena navštěvující umírajícího manžela. Začal jsem chodit v 5 ráno s poznámkovým blokem v ruce a sledoval, kdo co potřebuje. Uložená místa se stala posvátnými. Lidé přestali troubit. Čekali. Protože věděli, že někdo jiný bojuje s něčím větším než doprava. Ale tady je to, co všechno změnilo: jednoho rána na mě zařval podnikatel v Mercedesu. "Nejsem nemocný! Potřebuju to místo na schůzku!" "Tak jdi," řekl jsem klidně. "To místo je pro někoho, komu se ruce třesou příliš silně na to, aby uchopil volant." Rozzuřeně vyrazil pryč. Ale žena za ním vystoupila z auta a objala mě. "Můj syn má leukémii," vzlykala. "Děkujeme, že jste nás přijali." Nemocnice se mě snažila zastavit. "Otázky odpovědnosti," řekli. Ale pak začaly rodiny psát dopisy. Spousty. "Raymond dělal ty nejhorší dny snesitelnými." "Dal nám o jednu věc méně, kvůli čemu se musíme zlomit." Minulý měsíc to oficiálně potvrdili. "Vyhrazené parkování pro rodiny v krizi." Deset míst, označených modrými cedulemi. A požádali mě, abych to řídil. Ale to nejlepší? Muž, kterému jsem před dvěma lety pomohl, jeho matka přežila, se vrátil. Je to tesař. Postavil jsem malou dřevěnou krabičku a připevnil ji k vyhrazeným místům. Uvnitř? Modlitební kartičky, kapesníky, mentolky a vzkaz, "Vezmi si, co potřebuješ. Nejsi v tom sama. -Raymond a přátelé" Lidé teď věci nechávají. Müsli tyčinky. Nabíječky na telefony. Včera někdo nechal ručně pletenou deku. Je mi 73. Řídím dopravu na parkovišti nemocnice. Ale naučil jsem se toto: Uzdravení neprobíhá jen na operačních sálech. Někdy to začíná na parkovacím místě. Když někdo řekne: "Vidím vaši krizi. Nech mě nést tenhle malý kousek." Tak dávejte pozor. U pokladny v obchodě, ve frontě na kávu, ať jsi kdekoliv. Někdo se topí v maličkostech, zatímco bojuje s těmi velkými. Drž dveře. Ulož si místo. Nesete tíhu, kterou nikdo jiný nevidí. Není to okázalé. Ale je to všechno." Ať tento příběh osloví více srdcí.... Zdroj: Mary Nelson

Prodávala limonádu za 50 centů na léčbu rakoviny. Neměla tušení, že místní motorkářský klub právě o ní uspořádal setkání. Pro osmiletou Miu byl stánek s limonádou její "prací". Plešatá po léčbě a tak slabá, že se sotva dokázala posadit, byla odhodlaná. Její máma Sarah byla zlomená a v rozpacích, když to sledovala z okna. Snažila se Mie říct, že ty peníze nepotřebují, ale znala pravdu: nešlo o těch 50 centů za kelímek. Byl to Miin způsob boje, její poslední kousek naděje. Seděla tam už hodinu a její tělíčko se vytrácelo v podzimním slunci. Pak uslyšela hluboké dunění. Obrovský Harley-Davidson, řízený motorkářem, který vypadal jako hora, zastavil na obrubníku. Byl pokrytý kůží a tetováním, vousy měl až po hruď. Seskočil z kola a šel k němu. Mia vzhlédla s vytřeštěnýma očima. "Co je dneska zvláštního, šéfe?" zaburácel překvapivě jemným hlasem. "Limonáda," zašeptala Mia křehkým hlasem. "Je to... padesát centů." "Vypadá to jako dobrá věc," řekl. Nesáhl po peněžence. Místo toho si z kola rozepnul těžkou koženou brašnu, přešel k ní a položil ji na malý stolek. "Nemám žízeň," řekl a podíval se jí přímo do očí. "Ale potřebuju, abys pro mě něco udělal. Dáte to své mámě. Řeknete jí, že je to pro vaši léčbu." Mia, zmatená, ale důvěřivá, jen přikývla a poděkovala mu. Motorkář nasedl zpět na kolo a s posledním kývnutím odjel. Když její máma vyšla ven, tašku našla. Uvnitř bylo přes 4 000 dolarů v hotovosti a malý vzkaz: "Od několika chlápků, kteří poznají bojovníka, když ho uvidí. Zůstaň silný, malý válečníku." Sarah, ohromená, později zjistila, že tichý soused, kterého sotva znala, byl členem tohoto motorkářského klubu. Viděl tam Miu den za dnem, jak se tak snaží. Její příběh vyprávěl na klubové schůzi a všichni otrlí motorkáři v té místnosti vyprázdnili své peněženky do té kožené tašky. Kredit: Sofia Williamsová

Moje nájemnice si u mě pronajímá 5 let a NIKDY mi neudělala problém. Nájem vždy včas, udržuje dům bez poskvrny a kdykoli se něco rozbije, nechá to opravit a prostě mi dá vědět, že je o to postaráno. Jako nájemnice byla opravdu požehnáním. Dnes mi volala s pláčem, že je nemocná a musí jít na FMLA. Nemá nárok na invaliditu, takže právě teď nemá jak zaplatit nájem. Řekl jsem jí, aby se nestresovala a dal jsem jí 90 dní bez nájmu. Raději bych přišel o peníze na pár měsíců, než abych přišel o dobrého, respektujícího nájemníka, který se vždy staral o své záležitosti. Někdy to není o zisku, ale o soucitu.