Opravdu nechápu, jak se generace nad mnou dostala sem. Vyrůstali jsme s obdivem k Davidu Bowiemu a skrze něj jsme objevili Lou Reeda a Iggyho Popa. Prožili jsme punk a postpunk, který veřejně boural genderové normy. Sledovali jsme, jak Prince mísí mužnost a touhu. Tančili jsme na Boy George. Uctívali jsme Grace Jonesovou. Pak přišla flamboyance osmdesátých let, kdy se oslavovala androgynní přehnanost a sebevynalézání. Genderové ohýbání nebylo hrozbou. Bylo to umění. Byla to svoboda. Bylo to super. Jak se tedy stejná generace stala tak nepřátelskou vůči lidem, kteří prostě existovali mimo pevné rámce? Jak jsme přešli od oslavování odlišnosti k tomu, že se jí bojíme? Tato reakce nepochází z kultury ani historie. Přichází to z toho, že zapomeneme, kým jsme byli a za co jsme stáli. Nic z toho není nové. Přenést se přes to.