"Jmenuji se Raymond. Je mi 73. Pracuji na parkovišti u nemocnice sv. Josefa. Minimální mzda, oranžová vesta, píšťalka, kterou skoro nepoužívám. Většina lidí se na mě ani nepodívá. Jsem jen starý pán, co mává auty do míst. Ale vidím všechno. Jako černý sedan, který každé ráno v 6 hodin tři týdny jezdil po celém parku. Mladý muž řídí, babička na sedadle spolujezdce. Chemoterapie, tak jsem si myslel. Vysadil ji u vchodu, pak strávil 20 minut hledáním parkovacích míst a zmeškal její schůzky. Jednoho rána jsem ho zastavila. "V kolik zítra hodin?" "6:15," řekl zmateně. "Prostor A-7 bude prázdný. Nechám si to." Mrkl. "Ty... To zvládneš?" "Teď už můžu," řekl jsem. Druhý den ráno jsem stál v A-7 a držel se na místě, zatímco rozzuřeně kroužily auta. Když přijel jeho sedan, pohnul jsem se. Stáhl okénko, beze slov. "Proč?" "Protože tě potřebuje tam s sebou," řekl jsem. "Nestresuj se tady." Zvolal. Přímo tam na parkovišti. Zpráva se tiše rozšířila. Otec s nemocným dítětem se mě zeptal, jestli mohu pomoci. Žena navštěvující umírajícího manžela. Začal jsem chodit v 5 ráno s poznámkovým blokem v ruce a sledoval, kdo co potřebuje. Uložená místa se stala posvátnými. Lidé přestali troubit. Čekali. Protože věděli, že někdo jiný bojuje s něčím větším než doprava. Ale tady je to, co všechno změnilo: jednoho rána na mě zařval podnikatel v Mercedesu. "Nejsem nemocný! Potřebuju to místo na schůzku!" "Tak jdi," řekl jsem klidně. "To místo je pro někoho, komu se ruce třesou příliš silně na to, aby uchopil volant." Rozzuřeně vyrazil pryč. Ale žena za ním vystoupila z auta a objala mě. "Můj syn má leukémii," vzlykala. "Děkujeme, že jste nás přijali." Nemocnice se mě snažila zastavit. "Otázky odpovědnosti," řekli. Ale pak začaly rodiny psát dopisy. Spousty. "Raymond dělal ty nejhorší dny snesitelnými." "Dal nám o jednu věc méně, kvůli čemu se musíme zlomit." Minulý měsíc to oficiálně potvrdili. "Vyhrazené parkování pro rodiny v krizi." Deset míst, označených modrými cedulemi. A požádali mě, abych to řídil. Ale to nejlepší? Muž, kterému jsem před dvěma lety pomohl, jeho matka přežila, se vrátil. Je to tesař. Postavil jsem malou dřevěnou krabičku a připevnil ji k vyhrazeným místům. Uvnitř? Modlitební kartičky, kapesníky, mentolky a vzkaz, "Vezmi si, co potřebuješ. Nejsi v tom sama. -Raymond a přátelé" Lidé teď věci nechávají. Müsli tyčinky. Nabíječky na telefony. Včera někdo nechal ručně pletenou deku....