Během některých z nejtemnějších období mého života bylo nejlepší, co jsem kdy pro své duševní zdraví udělal, konečně přijmout, že se nic samo zázračně nezlepší. Musel jsem být ten, kdo udělá první krok. Zní to smutně, ale posílám první zprávu. Obrací se na lidi o pomoc nebo se chce setkat. Hlásit se do programu/práce/čehokoliv, i když odmítnutí bylo nevyhnutelné. Připadalo mi to nespravedlivé. Vypadalo to, že ostatní dostali život na stříbrný tir, zatímco já jsem musel bojovat o každé malé vítězství. Ale dělat, co jsem mohl s tím málem energie a odvahy, co jsem měl, než jsem zbytek nechal na náhodě nebo Bohu, mi vždy pomáhalo vylézt z díry, protože nakonec by se dalo těšit na nějaký pokrok.