Během projektu Manhattan prováděli vědci americké vlády pochybné experimenty na lidech, aby pochopili účinky plutonia na tělo, bez informovaného souhlasu. Mezi lety 1945 a 1947 bylo 18 nemocničních pacientů (většinou považovaných za nevyléčitelně nemocné) tajně injekčně podáno plutonium. Čtete správně. Jeden z nich, Albert Stevens, kterému byla špatně diagnostikována terminální rakovina žaludku, nashromáždil nejvyšší známou dávku záření u člověka: 64 000 milisievertů (mSv) během ~21 let života po injekci. Pro srovnání: • Průměrný Američan získá asi 6,2 mSv ročně z přírodního pozadí (kosmické záření, radon, horniny) a lékařských zdrojů. Celkem přibližně 490 mSv během 79 let životnosti. • Američtí pracovníci v oblasti radiace (personál jaderných elektráren, lékařští vyšetřovatelé, dokonce i často létající letušky) jsou omezeni na 50 mSv ročně. • V Černobylu někteří záchranáři obdrželi akutní dávky až do 13 400 mSv, podávané během několika hodin nebo dnů. Způsobil těžké radiační onemocnění a úmrtí. Stevens nashromáždil přes 130krát větší dávku záření než průměrný člověk za celý život; a asi 4–5krát více než nejvyšší akutní dávky, které někteří černobylští záchranáři dostávali! Přesto žil dalších 21 let a zemřel ve věku 79 let na srdeční chorobu (nesouvisející s radiací). Nikdy se u něj nerozvinul rakovina způsobená plutoniem a i když měl pokračující žaludeční potíže a později degeneraci páteře (možná spojenou s plutoniem uloženým v kostech), neměl akutní radiační nemoc ani zjevné oslabující účinky. Klíčový rozdíl byl v tom, že jeho obrovská dávka byla chronická, pomalu se šířila desítky let z plutonia usazeného v jeho kostech a orgánech. Akutní vysoké dávky, jako je Černobyl, přetěžují opravné mechanismy těla a ničí buňky/tkáně. Chronická expozice nízkým dávkám umožňuje čas na opravu DNA, což ji činí méně smrtelnou. Tento případ poukazuje na masivní etické selhání v raném výzkumu radiace, ale také na to, jak dávkování dramaticky mění dopad záření. Čím více ho studujeme, tím jemnější a fascinující je záření.